Testování v lese boroviček

Ok, nerad bych ve vážených případných čtenářích vzbuzoval dojem neodbytnosti či plánovitosti, leč hvězdy byly naší věci věci skutečně tak nakloněny, že se mi na dnešek konečně podařilo odchytit na drink jednoho ze svých nejbližších kamarádů: říkejme mu tak, jak ho mám již léta v telefonu, tedy "H". Ne že by bylo nutné H. odchytávat protože zdivočel - pokud se to, jak předpokládám já , nestalo již v jeho raném dětství, nikdo by ten rozdíl stejně nepoznal. H. rád cestuje, ideálně s batohem. Kdyby nevypadal tak nevinně, dal by se označit pomocí klišé "Muž s velkým M". Jeho další, pro naši věc důležitou vlastností je jeho blíženectví. Existence H. a jeho chování jsou pro mne jedním z nejsilnějších pohnutek k tomu, věnovat horoskopům alespoň nějakou pozornost. H. je totální blíženec. Je to ovšem hlavně jeden z mála úspěšně spářených inteleguánů, ovšem v jeho případě se věc poněkud vymkla výzkumníkům z rukou. V úporné snaze zajistit si významný vědecký úspěch pravděpodobně přírodě nějakým nekalým způsobem pomohli, a stvořili inteleguána tak přítulného (empatického, nevinného a tajemného), že po jisté době jeho kouzlo podlehne téměř každá žena přiměřeného věku, sociálního zařazení a dalších validních znaků. Bez ohledu na druh. Inteleguánky, etnické divoženky..no tu první co si u něj pamatuju ani nevím jak nazvat. H. byl tedy vybrán za externího konzultanta, krom toho jsme se dlouho neviděli a potřebovali si toho dost říct. Ovšem jak už to tak bývá, většinu jsme si neřekli, protože než jsme se nadáli, odchytil zase nás kamarád T. T. a H. byli kamarádi ještě když jsem neznal ani jednoho, a rádi spolu pijí. Mají v tom dlouhou tradici a umějí to dokonale. T. přišel z nedalekého zařízení již podroušen. Ačkoliv jsme na něj mávali přes sklo, přehlédl jedním dlouhým prázdným pohledem celý lokál a šel dál do dalšího baru v jiném poschodí. Nakonec jsme mu situaci museli vysvětlit jedním zbytečným telefonátem. Poté jsme chvilku popíjeli a kouřili. Jenže lokál - ačkoliv jeden z nějklasištějších - vyzařoval nějaké prazvláštní fluidum, které nás donutilo vydat se dál. Obhlédli jsme cestou dva podniky a byli celkem rádi, že v nich bylo plno. No jo, zítra svátek, takže /mladí/ Češi vyráží. Na střední jsem taky žil podle tohohle rozvrhu, ale ke konci už jsme si z toho pátečního/soobtního vypíjení populační masy začali spíš dělat legraci. Později jsem tím byl fascinován jako kulturním fenoménem. Kde jinde hledat paralely pro periodicky se opakující rituály tzv. přírodních kultur po celém světě? Ve kterých se většinou také používá nějaký lokální intoxikant?
V našem oblíbeném baru pod hradem, kde se schází ne snad přímo inteleguáni, ale spíše "mladá městská ne-zcela-alternativní směs", bylo sice také plno, avšak servírka nám vytvořila místo. Za směšné ceny jsme si dali výtečný nakládaný hermelín na zahnání hladu (za 28Ká!), a pak se tam vyskytlo pár skvělých boroviček za podobně absurdní cenu. Dali jsme fotbálek, který jsme s H. proti T. a jednomu domorodci prohráli. Dlouho jsem netrénoval, a H. se taky nepřetrhl, ikdyž jako na zadákovi bylo samozřejmě všechno hozeno na mně.
A teď se dostávám k meritu věci. Po našem příchodu zpět od fotbálku jsem u vedlejšího stolu zaznamenal nově příchozí osobu ženského pohlaví. Od prvního pohledu sice ne inteleguánka a vyvinuté poprsí - jež nijak nemusím - bylo bohužel vyváženo jistou nadváhou. Ale někde se začít trénovat musí. A skutečně, nějakou dobu jsme se všichni čtyři docela dobře bavili. Nemyslím s těmi prsy. Že se ta slečna se svou společností dvakrát nebavila, bylo zřejmé, i když to nedávala nijak výrazněji najevo. Detaily našeho hovoru jsou zcela zbytečné, krom toho jsem je zapomněl. Pamatuju si jen na to, že mě T. z něčeho z legrace osočil, a ta slečna se mě z legrace zastávala slovy "néé, ten je právě nejlepší, protože si se mnou nejvíc povídá".
Mno, to bylo - a nemyslete si, prosím, že si nějak fandím - relativně očekávatelné. Vždy jsem za svou nejsilnější zbraň - ehm promiňte, dovednost - považoval jednání s lidmi, lidově zvané ukecávání. Proto asi také líčím na inteleguánky a ne třeba já nevim na atletky, že. Na zpáteční cestě jsem se rozhodl zasvětit H. do věci výzkumného projektu spáření inteleguána. Jako obvykle nevykazoval pro podobnou aktivitu valné nadšení - pro něj jsou mezigenderové věci (tedy jak já to vidím) hlubokým a komplexním emocionálním baletem, který nelze simplifikovat či dokonce vulgarizovat něčím takovým, jako loveckou metaforou. Nicméně po chvíli z něj něco použitelného vypadlo- položil jsem mu prostou otázku, proč se podle něj s námi ta slečna bavila. Po obligátním zmínění její znuděnosti vlastní společností, které jsem sám dobře pozoroval a mohl tedy použít jako garanci toho, že H. dává vůbec pozor a skutečně si je vědom toho, o čem mluvíme, mne konsternoval svým druhým důvodem, kvůli kterému se nám slečna tak intenzivně věnovala. Tím byl podle něj můj smích.
Což naprosto nechápu.
Co z toho vyplývá? Asi staré moudro o tom, že chceme-li se někam posunout, měli bychom věnovat pozornost jiným aspektům (či třeba projevům) své osobnosti než těm, které bežně považujeme za konstitutivní a zásadní.
A nebo taky ne.
Každopádně večer to byl vydařený, a kdo by hned takhle ze začátku chtěl nějaké zážitky z lovu inteleguánek, byl by naivní. K tomu se bohužel asi budeme muset ještě chvíli propracovávat.  Můžete radit, třeba to proces uspíší,)